Po muzikálech Jesus Christ Superstar, Evita a Tell Me On A Sunday (Líp se loučí v neděli) se staly Kočky čtvrtým dílem Andrewa Lloyd Webbera, kterého jsme se dočkali i u nás. Nejdéle uváděný muzikál v historii londýnského West Endu i newyorské Broadwaye shlédlo ve světě přes 65 milionů diváků. Po jedenadvaceti letech Kočky domňoukaly ve svém domovském divadle New London Theatre v den oslavy svého vzniku.
Lloyd Webber a kočky
Nejúspěšnější muikálový skladatel všech dob Andrew Lloyd Webber se nikdy netajil láskou ke kočkám. "Doma jsme je měli vždycky a jednu z nich jsem měl obzvlášť rád. Starou siamskou kočku, která byla zatížená na Čajkovského. Po poslechu některého z jeho děl byla vždy sentimentálně naložená." V dětství mu matka Jean často předčítala nádherné veršované pohádky o kočkách od Thomase Stearnse Eliota, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku1948. Po letech mu jeho oblíbená knížka přišla znovu do ruky na londýnském letišti Heathrow, kde mu zkrátila čekání na zpožděný spoj. Všechna ta nádherná slova, představy a obrazy se náhle vrátily v plné síle. "Uvědomoval jsem si, že Eliot psal své básně tak, jako by počítal s jejich zhudebněním. V některých jsem přímo slyšel tehdy populární melodie. Jeho manželka mi později potvrdila, že skutečně při jejich psaní poslouchal hudbu a nechal se inspirovat její rytmičností." V ten moment ho napadlo, že právě tohle dílo by mohlo být klíčovým materiálem pro nový písňový cyklus.
Za vším hledej ženu
Zpočátku to bypadalo, že Kočky budou skutečně spíše písňovým cyklem než muzikálem. Jednu z Eliotových zhudebněných básní z knížky Old Possum's Book of Practical Cats (Kniha staré vačice o praktických kočkách) uvedl při jedné slavnosti. Po představení za ním přišla Valerie, vdova po T.S. Eliotovi, a ze své obrovské kabely vytáhla nepublikované básně, nedokončené fragmenty a seznam kočičích jmen. V jednom z dopisů Eliot uvažoval o tom, že svou knihu možná zakončí básní o tanci. Tanec! Lloyd Webber se podíval na Valerii a řekl: " V tom, co jste mi právě poskytla, je rozdíl mezi písňovým cyklem, který mohou děti uvádět ve škole, a muzikálem." A tak se začala rodit legenda. Většina libretta pochází z již zmiňované knihy Old Possum's Book of Practical Cats, ale hlavní příběh o zestárlé krasavici Grizabelle je právě jeden z nedokončených fragmentů stejně jako The Marching Song of the Pollicle Dogs a prolog, což je pozměněná báseň Pollicle Dogs and Jellicle Cats. Asi nejznámější píseň Memory napsal trevor Nunn. Použil přitom úryvek z dalšího Eliotova díla - Rhapsody On a Windy Night.
Další podobný blázen
Režiséra našel Lloyd Webber v Trevorovi Nunnovi. Ten se po studiích v Cambridge připojil ke Královské shakespearovské společnosti a v 28 letech se stal jejím nejmladším uměleckým ředitelem v historii. Měl báječnou pověst ve světě klasického divadla, ale jen malou zkušenost z působení v oblasti komerce. Lloyd Webberovi ale pořád scházel producent. Rozhodl se vyzkoušet a následovat svůj idol - amerického muzikálového skladatele Richarda Rogerse. Chtěl se stát producentem svého vlastního díla. Měl sice svou společnost Really Useful Company, ale dobře věděl, že potřebuje profesionála, který umí tahat za tolik potřebné a správné nitky. Našel ho v mladíkovi jménem Cameron Mackintosh, který byl ve svých 34 letech nejžádanějším nováčkem v oboru. Lloyd Webber i Mackintosh milovali muzikály. Stačilo jim, aby si spolu sedli a celou noc si mohli vyměňovat příběhy plné tajemných a jen jim srozumitelných narážek. Co je také spojovalo, byla touha proměnit svět muzikálového divadla. Jimi produkované Kočky se posléze staly prototypem budoucích produkcí, které překonaly starý typ muzikálu.
Skutečně živé kočky
Lloyd Webber, Mackintosh a Nunn chtěli vytvořit oslňující a přesvědčivý kočičí svět. Pro svůj plán získali Johna Napiera, výtvarníka, který úzce spolupracoval s Nunnem na úspěšných představeních Královské shakespearovské společnosti, a choreografku Gillian Lynne. Chtěli, aby se publikum od chvíle, kdy zazní hudba, zbavilo nedůvěry a soprocentně přijalo jejich kočky jako skutečně "živé" kočky. Nechtěli proto angažovat herce, ale zpěváky, kteří umí tancovat, a tanečníky, kteří umí zpívat. Procestovali Anglii křížem krážem, během konkursů viděli spousty zájemců, kteří se chtěli převtělit do jedné z nejmenších kočkovitých šelem. "Chci, aby se každý z vás stal typickou kočkou, která je nejen elegantní, ale i tajemná. Protahujte se, schulte se do klubíčka..." naváděla při veřejných konkursech choreografka Gillian Lynne. "Měli jsme ovšem ten problém, že jsme vlastně neměli účinkujícím co nabídnout. Něco jako scénář totiž neexistovalo. Kočky ještě neměli jména a i hlavní postava měla sólo jen pár krátkých okamžiků, tedy nic z toho, co láká slavná jména. Navíc většina příběhu se odehrávala pomocí tance, což bylo v té době něco úplně nového. Nakonec jsme ale měli štěstí, protože nám na roli Grizabelly a Old Gumbie Cat kývla Judy Dench. Zkoušeli jsme dnem i nocí, a na základě odlišností jednotlivých představitelů se začaly rýsovat i jednotlivé postavy."
Divadlo z televizního studia
Divadlo New London na ulici Drury Lane nepatřilo ke starým a velkolepým londýnským scénám. Pověrčivá showbusinessová branže ho ani nepovažovala za šťastný prostor, protože se v něm nic od jeho otevření v roce 1973 neudrželo na repertoáru zvlášť dlouho. Proto sloužilo jako televizní studiu. Lloyd Webber se pro něj nadchl a hned svůj nápad představil Cameronovi Mackintoshovi. Ten mu řekl: "Jedinný způsob jak se Kočky mohou udržet na repertoáru je to, že se nebudou moci hrát nikde jinde." Přesně to totiž tohle divadlo splňovalo. Mělo totiž kulatou scénu, která zabíhala hluboko do hlediště. "Výborné na tom bylo, že kočky byly blíž k divákům, průšvih v tom, že nebylo možné tanečníky, kteří odtancují sólo nebo nějakou část čísla, poslat do zákulisí a přezkupit je. Musela jsem to vyřešit tak, abych upoutala pozornost na popředí a v pozadí se museli kočky rychle, ale přirozeně přeskupit. Což je opravdový oříšek pro choreografa," vzpomíná Gillian.
Kočky na smetišti
John Napier dostal úžasný nápad. Kočky se budou odehrávat na smetišti, které bude celé postaveno tak, aby odpovídalo kočičímu pohledu na svět. Vše muselo být postaveno v měřítku 1:3,5. "Na smetišti je skvělé to," říkal John, " že kočky mohou během svého bálu používat zdánlivě haraburdí, co se válí kolem." Krásně je to vidět během písně o Skimbleshanksovi, drážním kocouru, kde kočky skládají vlak z beden, starých deštníků, baterky.... Hlavní doménou byla velká pneumatika přímo ve středu jeviště, která se nakonec zvedá a odnáší Old Deutoronomyho a Grizabellu k nebesům. Lloyd Webber věděl, že může uspět se všemi těmi novotami jen, když je dovede do absolutních mezí. Kočky při představení slézaly ze stěn, plazily se po podlaze, vylézaly a vyskakovaly z popelnic, pobíhaly nahoru a dolů mezi uličkami v hledišti a dokonce i mezi polekaným obecenstvem.
Prokleté divadlo
Ale New London nezapřelo pověst prokletého divadla. Krátce před první předpremiérou si Judy Dench přetrhla achillovu šlachu a tím pádem se dostala mimo hru. Jako rychlou náhradu si Lloyd vybral mladičkou Elaine Paige. "Elaine byla naše záchrana a to ještě ani neměla napsaný svůj song. Pozdější obrovský hit Memory vznikal hned na dvou frontách najednou. Elaine prohlásila: "Je mi jedno jakou verzi budu zpívat, ale hlavně mi to už dejte, ať se to do zítřka stačím naučit." Na první předpremiéře zpívala první verzi, ale ve finální podobě Koček se nakonec objevila druhá verze od Trevora Nunna. Přepremiéry byly pro všechny zainteresované pravým utrpením. "S New London jsme museli uzavřít smlouvu, ve které stálo, že pokud Kočky propadnou v prvních šesti týdnech, tak je stáhnou a my budeme muset zaplatit 10 000liber, což tehdy byla obrovská suma peněz, kterou jsme samozřejmě neměli," objasňuje Mackintosh. Pokud by se Kočky nelíbily na přepremiérách, existovala jen malá šance, že by se prosadily. "Navíc první verze byla asi 4 hodiny dlouhá, chyběla nám půlka osvětlením, herci se líčili sami a my jsme se klepali na zadních sedadlech, aby to všechno klaplo," směje se John Napier. Nakonec se k nim ale obrátilo štěstí. Kritici si nový muzikál zamilovali, oslavovali Kočky jako moderní multimediální divadelní mistrovský kousek.
Hurá na Brodway!
Jediné, do Lloyd Webberovi scházelo k naprosté spokojenosti, byl úspěch na newyorské Broadwayi. Utratil kus svého jmění, aby do broadwayského divadla Winter Garden přenesl oslnivou divadelní show se vším, co k ní od začátku neodmyslitelně patřilo. Stavbaři se museli prokopat až k základům divadla, do hloubky 6 metrů k žulovému podloží New Yorku, aby mohli instalovat těžká hydraulická zařízení. Museli vytvořit otvory ve stropě a střeše divadla, aby se mohl uskutečnit Grizabellin odchod do nebe a divák měl reálný pocit, že viděl její zmizení do skutečné newyorské noční oblohy. Andrew Lloyd Webber se svými spolupracovníky dal newyorskému publiku to, co chtělo. Za jeho peníze víc muziky. Recenze se ale hodně různily. Zatímco New York Times označily Kočky za jedinečné divadelní kouzlo, US Today představení zavrhly s tím, že je určeno jen pro menšiny. Andrew na večírku po premiéře pronesl: "Recenze jsou přesně takové, jaké jsme očekávaly. Broadway prostě nemá ráda, když se na ni přihrnou Britové s muzikálem, protože se myslí, že jen ona má patent na rozum." Následující léta ukázala, kdo měl nakonec pravdu.
Muzikál superlativů
Tenkrát určitě nikdo ani netušil, že tento muzikál začal psát novodobou historii žánru. V londýnském West Endu měly Kočky celkem 8 950 představení a na Broadwayi 7 485. Muzikál získal nejprestižnější světové ceny - dvakrát Grammy a sedm cen Tony, což jsou ceny znamenající ve světě hudby a divadla totéž co ve filmu Oscar. "Všude, kam jsem přišel, jsem slyšel cyniky, kteří si mysleli, že jsem ztratil zdravý rozum, když jsem se rozhodl udělat muzikál z básniček o kočkých," přiznal po letech Andrew. "Ale ukázal jsem jim, že jestli jsem něco neztratil, tak je to právě ten zdravý rozum".
